Čičiny

Když jsem byl ještě blonďáček předškolního věku, měli jsme na dvorku kocoura Mourka. Mourek bylo zvířátko, který děsilo nejhorší sny ostatních zvířátek (včetně šilhavých zmijí a raptorů s bazukama). Měl jen jedno oko, za uchem měl díru jak do řiti a syčel tak, že se babičce na hajzlu otvírala Tajemná komnata. Bál jsem se ho víc než Dády Patrasový měnící se v deštník (to je moje autentická noční můra z té doby). Jedna z dalších děsivých věci na něm byla ta, že jsem ho nikdy neviděl jíst. Později mi došlo, že Mourek nepotřeboval žádnej Whiskas. Mourek se živil mým strachem. Pokaždé, když jsem si jako malý špunt sedl na dvorku na plastovou židli, ten jednovokej požírač duší mi okamžitě skočil na klín a syčením mě nutil, abych ho hladil. Kdykoli jsem chtěl vstát, zaťal mi drápy přes směšný devadesátkový kraťásky do stehen, a já tak nemohl z řevem prchnout do lesů. Kdokoli se tehdy podíval z okna kuchyně na dvorek viděl mě zezadu, jak prkenně sedím a automaticky hladím prašivou kočku. Čtyři. Kurva. Hodiny. V. Kuse. Posranej strachy a pochcanej... no... močí. Čtyři hodiny jsem byl rukojmí Satanova velvyslance na Zemi a ten mě rozhodně nepustil jít pokropit angrešty.

Ač zatížen touto zkušeností, souhlasil jsem, když Paní Situace v powerpointové prezentaci vysvětlovala, proč potřebujeme doma kočičky. Tak moc Paní Situace miluju. Měla jasnou představu, jaká to bude rasa a dokonce trvala na tom, že je za svoje peníze koupí (jedna taková kastrovaná číča stojí jak dovolená v Egyptě). A tak máme doma dvě mainské mývalí kočky. Jaye a Daisy. Ale než k nám připutoval mladý pán Gatsby, měl jsem nejednu obavu.

Jedna obava bylo již zmíněný PTSD po Mourkovi. Další byla fakt, že jsem se vždy považoval spíš za dog person. Přesněji dachshund person. Zbožňuji jezevčíky! Vypadají, jako kdyby je designovali podle obrázku psa, kterej nakreslilo dítě v mateřské školce. Takový to dítě, který dokreslí obrázek a pak ukousne špičku voskovky, vyplivne ten hnus a zkusí žlutou, jestli chutná líp. Jezevčíci jsou srandovní, trochu nemehla a (alespoň podle mých zkušeností) se nedokážou naučit ani svoje jméno natož nějaký "Sedni!" nebo "Dej prat barevný!". 

Mainský mývalí kočky jsou na pohled něco naprosto jinýho než jezevčíci. Ti salámoví psíci vypadaj trhle a srandovně, maiňáci jsou... impozantní. Jsou tím největším kočičím plemenem (některá hovada můžou vážit až 12 kilo!) a na všech fotkách se tváří jako vládce prosperujícího císařství nebo jako Tommy Lee Jones. To byla má třetí obava! Co doma s takovým zvířetem, kterýmu budu muset vykat a prosit o prominutí, kdykoli si tajně odběhnu do koupelny potichu prdnout?

Jay k nám přišel před prvními covidovými Vánoci a všechny moje obavy vzal, vložil vedle svých hoven a umně je zahrabal do kočkolitu. Není to vůbec žádná kočka z pekel jako byl M....k (už jsem jeho jméno napsal hodněkrát a nerad bych ho vyvolal). V trdlovství je to je jedna ku jedné jezevčík (nesčetněkrát spadl z baru, protože se protahuje jak hotntot, zpívá si ve vaně a v herním zápalu pro něj není žádnej problém naprat to do zdi jak Batman v tumbleru). A jeho impozantnost? Ano umí se fotit, to vypadá jako Viktoriino tajemství. Avšak když si myslí, že se nikdo nedívá, leží v poloze "nekdo mě zrovna vysmrknul" a tváří se jako bedna veverek. 

Není to zrovna nejmazlivější kočička na světě, ale pokud je člověk dost rychlej a umí ho chytnout, Jay se mu nevysmekne a nechá se tulit, až dokonce začne vrnět jak ukrajinskej traktor, kterej za sebou táhne na sběrnejch surovin Z-truck. Protože k nám kocourek přišel, když byl covid, není moc zvyklej na návštěvy, a tak se bojí cizích lidí. Jakmile u nás někdo zazvoní, Jay neslyšně zamumlá "dopiče" a jako užovka se provlní těsně u země do ložnice. Tam vleze Káje do nočního stolku, kde se snaží tvářit jako vibrátor.

Občas se stane, že se dobluje jak šakal, protože má plnej báchor chlupů. Párkrát do roka má průjem, což je doslova na hovno, ale když toho trdloša máte tak rádi jako my, utírání sraček z té nejchlupatější řitě je problém mikroskopickýho významu. 

Rok po Jayovi (kolem loňskejch Vánoc) se rozrostla naše domácnost o posledního člena: Daisy. Původně se jmenovala Irma, což je jméno, který doma užíváme pro něco zcela jiného (fanoušci IT crowd vědí). Daisy je mainská mývalí kočičí slečna a je to úplně nejvíc nejlepší zvířátko. Má všechny Jayovy dobrý vlastnosti a k tomu navíc se ráda mazlí, miluje hraní si  sprovázkem a nevadí jí cizí lidi. Jen teda když se vysere, načichne jí tím hovinem kožíšek a smrdí jako týden mrtvej tchoř rozkládající se na letním slunci. Ale když toho trdloša máte tak rádi...

Mohl bych tady psát ještě bambiliony odstavců o tom, jak moc je zbožňuju, jakou mi s nima Paní Situace udělala radost a jak je mi po nich smutno, když jsem někde za kopcama nebo jen v Albertu pro plátkový sýr ementálového typu. Ale nikdy by to ani zdaleka nepopsalo, jak jsem tady se všema mýma čičinama (Jayem, Daisy i Paní Situace) šťastnej. Přes všechny moje obavy, jsem se nakonec stal cat person. Nebo spíš "Jaisy" person.

Tenhle blog může působit jako příklad toho, že když máte z něčeho obavy a vaše milovaná osoba vám stojí za to obavy překonat, jděte do toho a dopadne to skvěle.

O tom to ale není.

Celou tuhle věc jsem psal jen proto, že naše čičiny miluju víc než hořící deštník s ksichtem Dády Patrasové. A chtěl jsem to někomu říct. 

(Foto: Paní Situace)

Bez žlučníku

Byl jsem sám ve svým novým pokoji. Hladovej, žíznivej, napnutej a utahanej. Až o několik dní později jsem se podíval, jak vlastně vypadá taková laparoskopická operace, při které vám vemou žlučník a hodí ho nejhodnějšímu psovi do granulí. Kdybych video operace viděl tehdy, asi bych při čekání hnedka neusnul. Probudila mě (ani nevím, za jak dlouho) sestřička s tím, že mi musí instalovat kanylu. Nevěděl jsem, co to je, ale působila dojmem, že ví, co tropí. "Táák, a je to," ozvalo se zpod roušky. Mrkl jsem na svou levou ruku a tam se skvěla krásná zástrčka, kam mi později plugovali kapačky a kudma mi poslali sleepy time léky na anestezii. Hezky jsem poděkoval a dál čekal. Sestřička přišla ještě několikrát s tím, jestli něco nepotřebuju a že můj termín operace je stále zahalen tajemstvím. Zatím mi aspoň přišla od nemocnice SMS, že můj PCR test dopadl dobře a že nejsem špinavej koviďák. Furt nic. Hlad a žízeň byly fakt otravný a nedokázal jsem se soustředit ani na Shazama, ani na jiný komiksy, který mi ještě před usnutím (i s dalšíma nezbytnostma) donesla moje milovaná Paní Situace. Paní Situace! Co ta teď asi dělá? Připojil jsem se na wifi a s mou milou jsme si videohovorovali. Mluvili jsme sladké nesmysly jak Méďa Béďa, uvažovali, kdy mě asi tak budou kuchat, a -

Rychle se otevřely dveře. Dovnitř nakráčely dvě sestry. "Tak Pane Situace, jde se na to!" pravila jedna z nich a spolu s kolegyní mi začaly vyhrnovat nohavice zapůjčenýho pyžama ke kolenům. "Cože? Už?" vykoktal jsem. Do videohovoru jsem zamával své milé a přerušil spojení. "No ano, jdete na sál," pravila zase ta samá sestra. Obě dvě mi teď chytly každá jednu nohu a začala mi ji rychle ovinovat pruhem plátna jak Odula tím pavoučím bordelem Froda v Cirith Ungol. Jak jsem měl nohy hezky zavázaný, vypojili mi postel z elektriky a vezly mě na chodbu. V porovnání s tím nekonečným čekáním předtím se teď dělo všechno strašně rychle. Jedny dveře, druhý dveře, výtah, delší chodba, zatáčka, kratší chodba... A pak už jsme asi byli v nějaké přípravné místnosti, kde byl chirurg (aspoň myslím). "Přelezte si sem, prosím," ukázal na o dost míň hezkou postel, která připomínala spíš vozík, na kterým ve školce vozila zlá paní z kuchyně červenou řepu. Doktora jsem uposlechl, neboť se netvářil úplně vesele a jistě měl někde nůž. Pak mě na řepovým vozíku zavezl na sál, odkud si pamatuju, že hrála hudba a nade mnou svítilo mnoho světel. "Dobrý den, já jsem XY, anesteziologická sestra, a společně s paní doktorkou YX vás přivedeme do umělého spánku," ozvalo se mi za hlavou. taky jsem pozdravil a potvrdil, že už mi bylo předtím prozrazeno, jak moje uspání bude probíhat. A taky že jo. Do mojí epesní nový kanyly píchli nějaký hajaja a zatímco sestra ještě něco říkala, já vnímal akorát jemnej tlak ve spáncích, když v tom najednou...

... "Pane Situace, slyšíte mě?" Slyšel jsem. Přišlo mi, že můj mimo stav trval jen deset sekund, ale hrála už jiná hudba, doktor a doktorka se popracovně protahovali a hlavně mi z boku břicha trčelo něco, s čím jsem tam rozhodně nepřišel - muselo být už hotovo. Jak mě zavezli na pokoj? Jel jsem tam rovnou? Nebo mě nechali někde dospat? Nevím ani hovno. Pamatuju si až to, jak ležím v pokoji zbitej jak formelín a píšu zprávu domů, že jsem po operaci. Víc jsem až do rána nedokázal. Pouze jsem poděkoval sestřičce za každou novou kapačku, za to když mi dala napít čaje a v neposlední řadě taky za to, že mi ukázala, kde u postele mám uloženýho bažanta na chcaní. A taky mě někdy v noci navštívila doktorka, která mě zbavila žlučníku. Taky se mě zeptala, jak mi je, a pak uznale prohlásila, že "ten zánět teda byl". Ale žádnej diplom jsem nedostal, tudíž jsem se s ním asi nedostal do top 5 největších hnusů, co kdy někomu vytáhli z pajšlu.

Ráno jsem se probudil zpocenej jak pistáciová košile po valčíku v tanečních. Údajně jsem měl i takovou barvu. Cítil jsem se tak slabej, že natáhnutí se pro skleničku s čajem byl pro mě výkon hodnej čtvrtýho místa okresního atletického přeboru (takže velkej). Jak jsem čaj položil, do pokoje se vřítily sestry a ošetřovatelky. Jedna ze mě sundala peřinu, druhá si ke mně stoupla a spustila: "Jak vám je? Chodit můžete? Co bude potřeba převlíct?" Než jsem stačil byť jen začít světáckým "Inu...", již mi ukazovali, jak mám vstát z postele.

Vstát z postele! Posrali se tady všichni? Vždyť je to jenom chvíle, co mi pupkem vytáhli orgán z báchoru! To si myslíte, že se hned dokážu zvednout jak průměrný IQ ve sněmovně, když Volný s Bojkem odejdou hrát pogy na hajzl?

Byl jsem ještě furt dost zpomalenej, takže než jsem dokázal něco z výše uvedenýho vyslovit už mě vedli do koupelny. Chodit teda asi můžu, pomyslel jsem si. Cestou mi sundali vrch pyžama a dren, kterej mi trčel z boku, mi strčili za gumu pyžamovýho spodku, asi abych si na něj nesed. "Tak, vodou se umejte akorát v podpaží, na obličeji a krku, aby se vám nenamočily rány," pravila sestra, než za mnou přivřela dveře. Seděl jsem na židli před umyvadlem a zrcadlem a chvíli si sebe prohlížel. Děr ve mně moc nebylo, ale v ksichtě jsem vypadal Stalingrad v Nepříteli před branami. Umyl jsem se, jak řekli. Opatrně jsem si vyčistil zuby. A už jsem se zvedal. "A co čurat? Zvládnete?" ozvalo se zpoza dveří. "Zkusím," zaskřehotal jsem a sunul se k míse. Musel jsem se levačkou držet madla, neboť údajně hrozilo nebezpečí, že se mi zamotá šiška a mě najde ošetřovatelka na dlažbě s Johnsonem v ruce v rychle se rozšiřující kaluži moči. Tak jsem se držel, dren se houpal vedle mě a asi patnáct hodin jsem tam tak čekal, než něco půjde ven. Sestřiččino "Uuuuuž?" mi věru moc nepomáhalo, ale nakonec se přeci jen zadařilo a já mohl po umytí ruk triumfálně vyjít z koupelky jako pilot stíhačky po vítězným souboji o nebe nad vlastí. 

Jen jsem si lehl zpátky do čerstvě povlečený betle, přišla doktorka. Pozdravila, zeptala se, jak mi je a zda to bolí, pak mi prohmatala vanu a šla do prdele. Trvalo to asi osm vteřin a mně to zcela vyhovovalo. Následovala snídaně (kterou jsem hezky beze zbytku sežral) a po ní vizita. To přišla ta stejná doktorka, další doktor a asi hlavní sestra. Zeptali se mě na úplně to samý, udělali to totožný a zaměnitelně s dřívější návštěvou samotné doktorky vysmahli za osm sekund. 

Není lehký psát o tom, co se dělo v nemocnici dál. Ne že by tam byla dramata jak v Růžový zahradě, spíš naopak. Neděje se nic zajímavýho a abych řekl pravdu, hodně mi dny splývají. Z druhého dne po operaci (celkem třetí v nemocnici) si pamatuju jistě jen to, že mě konečně po týdnu opustila zlá kmotřička Zácpa. Jo a ten večer hrála Slavia v Liecesteru a já to neviděl celý, protože komentátor Bosák po prvním gólu řekl nějakej frk s Jů a Hele a já se zasmál a strašně mě z toho zabolel břich a já to teda radši vypl a usnul.

Den poté nastala už větší změna. Dostal jsem na pokoj souseda. Byl jím šedesátník (říkejme mu třeba Milan) někde od Zábřeha, kterej byl chudák po operaci, díky níž se měl vypořádat s rakovinou konečníku. "Nemám prdel," svěřil se mi asi ve třetí větě, která překonala toho půl druhýho metru mezi našema postelema. Pak mi vyprávěl o svejch synech. Jen jedinkrát ho vyrušilo takový divný zabublání, který vyloudila jedna z hadiček, která z něj vedla. "To nedělám naschvál," upozornil mě Milan a doplnil to nabídkou: "Můžeš mi říkat Bublající potůček." Což bylo natolik divný, až to bylo vtipný. Zasmál jsem se a strašně mě z toho zabolel břich a musel jsem si lehnout jinak a to už jsem Milana trochu blbě slyšel a on za chvíli přestal mluvit a já vlastně ani nemluvil do tý doby a radši jsem zkusil spát.

Další den Milana všechno bolelo, tak už nemluvil a jen bublal. S politováním jsem zjistil, že ta hnusná nemoc, která ho do nemocnice dostala, celkem dost smrdí. Ale překonal jsem to a Milanovi pomáhal, jak to jen šlo. Podával jsem mu mobil z nabíječky, otvíral okno, když chtěl, a dolíval jsem mu čaj. U posledního dobrýho skutku jsem se dopracoval ke zjištění, že to nebyl Milan, kdo smrděl, nýbrž jeho sladkej čaj. Jo a tenhle den (pátek) mi taky vyndali ten otravnej dren! Měl jsem radost, že má jít ven, protože je to pěkně škaredej doplněk, kterej s sebou furt vláčíte jak ošklivý vzpomínky na ty trapný hadry, co jste nosili na střední škole. Osmivteřinová doktorka v ten pátek přišla a pravila: Tak Pane Situace, teď to trochu zatáhne a není to moc příjemné." Je osvěžující, když jednou za čas slyšíte pravdu. Bylo to příjemný asi tak, jako když jdete po kraji chodníku a nedáváte moc pozor. Najednou šlápnete do prázdna a na malej moment si vaše blbá hlava myslí, že padá někam do kráteru. V úleku došlápnete na zem, avšak natolik blbě, že kotník se dostane do úhlu, jakej by se ve slušný společnosti nikdy neměl stát. Takže jste nakonec zdánlivě v pořádku, ale bolest těla doplňuje pořád ještě ten divnej úlek z kroku do neznáma. Snad jsem dokázal popsat, jak moc je na hovno, když z vás vytáhnou hadicu stejně, jako se startuje motorová pila.

Další den jsem si ještě pro jistotu poležel ve špitálu a v pak už byla neděle, kdy si pro mě přijela milovaná Paní Situace. Odvezla mě dom a já vyšlapal ty pochcaný čtyři patra a pak si lehl na gauč a z čiré nudy sepsal post na blog o tom, jak mi zjistili zánět žlučníku, a jako idiot se zeptal, zda by někdo chtěl pokračování, a asi dvě osoby napsaly že jo a já byl tak zavázán tomu, že to musím dopsat, a moc mi to (jak je vidět) nešlo, a tak jsem se s tím trápil, až mě z toho rozbolel břich a tak jsem to rychle utnul a posílám na blog a jdu spat.

P. S. Kdybyste někdo měl nějakej top recept na jídlo, který může žrát i člověk se žlučníkovou dietou, prosím sdílejte. Za pár chvil se dostanem ke krupicový kaši a to snad tady nikdo nechcem...

Žlučník

"Tak co vám je?" zeptal se otráveně mladej kluk za sklem příjmový budky na urgentu olomoucký nemocnice. Byl jsem vsedě předkloněnej a svíral svý břicho, který bolelo jako představa Blatnýho u maturity. "Bolest břicha, trvá už pět dní. Dnes jsem byl u obvodní doktorky, mysleli jsme že jsou to akorát svaly ze cvičení. Ale zhoršilo se to, bolí to i pod něma a už se to moc nedá vydržet," zasípal jsem za neustálýho kolíbání sem tam v židli. Maník si mě ani neprohlíd a zeptal se: "Na škály od jedné do deseti, jak velká je to bolest? Deset je nejvyšší." Ač jsem tenhle dotaz měl čekat, připravenej jsem nebyl. Co já do prdele vim? V životě mě toho moc nebolelo, ale tohle je určitě v Top10 "Já-se-snad-už-poseru" hitparády bolístek. "Asi... sedm?" odhadl jsem. Teď už se na mě podíval: "Kdyby vás to bolelo na sedmičku, tak byste už dávno skočil z okna. Když jste to vydržel pět dní, tak to nebude tak hrozný, že? Bude to tak čtyřka," vysvětlil mi přezíravě. Malinkej moment jsem přemýšlel, zda bych zvládl proskočit to sklo a udělat mu něco natolik zvrácenýho, že bych u něj viděl bolest číslo sedm (a víc) na vlastní oči. Ale moje trapná čyřka byla silnější. Držel jsem hubu, příkývl a dovedl tak tu bizarní situaci ke zdárnýmu konci v podobě festivalovýho pásku na ruce. Na něm bylo mý jméno a zelenej pruh, kterej značí ne úplně akutní případy - zkrátka ty "kdybyste-měl-doktore-někdy-příští-měsíc-cestu-kolem" případy.

Zbytek z těch asi čtyř hodin na urgentu jsem trávil hlavně čekáním mezi vyšetřeníma. Ale pomocí doktorova prstu v mý řiti a ultrazvuku jsme se dobrali toho, že mám zánět na žlučníku. Dostal jsem injekci proti bolesti (do toho samýho zadku, kde jsem už ten večer měl návštěvu) a recept na antibiotika. K tomu i pozvánku na osm hodin ráno na kontrolu. Šťasten přešťasten jsem poděkoval a s Paní Situace, kterážto mi oporou byla, jsme konečně mohli domů, kde jsem se poprvé po několika dnech vyspal.

Další ráno jsem byl v dobrým rozmaru. Čas získanej absencí snídaně (měl jsem dorazit lačnej) jsem věnoval sprchování, výběru šatů a komiksu pro dlouhou chvíli v čekárně. A pak jsem si už vykračoval jako princ chocdníku na autobus směr špitál. Injekce z minulé noci zabrala dokonale, furt mě nic nebolelo. Jen teda když jsem věděl, že mám něco se žlučníkem (pan doktor na urgentu říkal, že tam mám nějaký kameny a že se mu to nelíbí), trochu jsem ho cítil, ale nic kvůli čemu bych sedmičkově skákal z okna (ten mamrd na urgentu mi fakt hnul žlučí... oh wait).

V nemocnici jsem všechno hezky našel, protože umím číst a poznávat šipky, a hned jsem tak stál v čekárně u vyšetřoven na Chirurgii 1. Netrvalo dlouho a mý jméno vyvolala sestra, vešel jsem a odvyprávěl svůj bolavej příběh. Paní doktorka zaujatě poslouchala, načež mi vzali krev na následnej krevní obraz (odběr na urgentu byl údajně "divokej"), a já tak měl aspoň rozpíchaný obě ruce jak nádražní smažka. Měl jsem se do čekárny vrátit za dvě hodiny, až se obraz vrátí a pak se bude vědět. "Zatím ale nic moc nejezte, jen něco fakt malýho k těm antibiotikám," pravila lékařka. Koupil jsem si tak máslovej croissant a jeho polovinou jsem zajedl obří tabletku. Následně jsem se zašil někde až u nemocniční kaple, kde jsem vytáhl duševní potravu s názvem Shazam! Monstrózní společenství zla. Už za hodinu a půl mě od příběhu pro děti ze školky vytrhla doktorka, která na mě náhodou narazila. Obraz je už hotovej a mám jít za ní. To bych kruci řek že na mě narazila náhodou, byl jsem na hony vzdálen její vyšetřovně. Wrong! Ukázalo se, že můj squat u kaple a její čekárnu oddělují jen jedny skleněný dveře, který jsem obešel nesmyslně dlouhou cestou. Byl jsem tím pádem dezorientovanej jak Babiš nad slepou mapou Česka, když tu na mě ona doktorka vybalila:

"Podle krevního obrazu je ten zánět žlučníku horší než včera, Máme tady teda dvě možnosti, buď žlučník vyoperovat nebo to léčit antibiotiky s tím, že zánět se bude vracet."

Dezorientovanej jsem už nebyl, ale zaskočenej? Ohromně. O zánětu žlučníku jsem si předtím něco přeečetl a věděl jsem, že se ten orgán může i celej odjebat odtialto. I přesto jsem se jako úplný imbecil zeptal: "Žlučník asi není úplně nutnej k životu, co?" (Co když nemocnice chytají takový kretény, kteří si nechaj vyoperovat cokoli, co jim doktor řekne, a z kuže těchto kreténů se šijou exkluzivní obaly na karty do Kauflandu a do Penny?) Ač měla roušku, šlo poznat, že se usmála. "Ne, není potřeba. Vlastně to není vůbec neobvyklá operace," pravila. 

Víte, já nikdy operovanej nebyl. A ač se o laparoskopii žlučníku říká, že ji prej v nemocnici dělaj na vrátnici, jak je to v pohodě, já teda v pohodě nebyl. Doktorka měla furt otazníky v očích, chvíli jsme se ještě bavili, až jsem nakonec vybral: operace. Přece kurva nebudu ve střehu celej život, až mě zas chytne břicho do takovýho ohňa, že by se člověk potrojčil (poblil, posral a pochcal najednou)! Doktorka následně zavolala na chiru, jestli by mě vzali už ten den. "Tak prej jo," řekla a položila telefon.

A rychlej sešup pokračoval průjmovou rychlostí. Poslali mě zatím na menší sidequesty. Nejdřív na předoperační vyšetření obohacený o PCR test, u nějž mi strčili takovou tu tenkou štětku, kterou se vymývají kovový brčka, do rypáku. Test měl bejt ale hotovej až za dýl, nachystali tak pro mě na chiře samostatnej pokoj, kde by se počkalo, zda nejsem coviďák olezlej a musim být izolovanej. Následně jsem šel na anesteziologii, kde mi hodnej pan doktor vysvětlil, jak mě uspí a dokonce i poberou. No a pak jsem akorát podepsal víc papírů než na hypotéku a už mě doktorka zavedla k výtahu. S přáním hodně štěstí mě poslala do šestýho patra, pak doprava a zazvonit. S každým patrem se na škále jedna až deset zvyšovala moje nervozita. V šestým patře se nezastavila, nýbrž pokračovala až tam, odkud se s rozběhem skáče z okna. 

(Baví to někoho? Mám to dopsat? Dik)

Pán Cholecystitidy

Vymelounovat pecky

Ó, ty vlny vzteku, který cítím proudit mým krevním řečištěm! Asi je to létem a s ním souvisejícím vedrem, proč začínám být ohromně nasranej z takových maličkostí. Jsem jen jednu patálii s gama zářením daleko od toho, abych zezelenal, vše kolem sebe rozmlátil a točily se o mně špatný filmy.

Před chvílí jsem dodělal noviny a abych tady jen nečuměl jak ruka z rakve, jal jsem se v kuchyni udělat dobrej skutek: vypeckovat zbytek melounu na zítřejší ranní smoothie. Já vím, já vím. Vypadá to, že jsem šel hněvu naproti, protože zbavit meloun pecek je činnost tuze zprdele. Zvlášť u takovýho exempláře, kterej nám dovezla Kájina maminka. Je moc hodná, že nám ho dovezla, bez ironie jí jsem vděčnej. Jen by se příště mohla podívat na zemi původu, aby tam nebylo "SKLIZENO V KOTELNĚ PEKLA" jako v tomhle případě. No nicméně, já už počítal s tím, že tohle nebude peckování melounu, nýbrž vymelounování pecek. Byl jsem předpřipraven.

Zhluboka jsem dýchal a pečlivě, trpělivě jsem se v tom lepivým růžovým bahně hrabal jak barista v cibetčích sračkách. "Kája bude ráda", "Budeš to mět hotový dneska, a budeš tak moct dýl spat", "Můžeš o sobě říkat, že nejseš zasraná líná hnida", opakoval jsem si v duchu mantry a nakrájenejch trojúhelníků melounu z povrchu umělohmotnýho prkýnka ubývalo. Odhaduju, že mi to trvalo dvě šestinedělí, ale bylo hotovo. Krabičku s nakrájenejma cuckama melounu jsem zavřel a vložil do lednice, okrájený zbytky se zkurvenejma černejma  peckama, jejichž počet odhaduju na 666 krát deset na dvaačtyřicátou, jsem odevzdal do koša. A teď už jen zbývalo uklidit po době pracovní plochu a náčiní. Kudlou jsem nakrmil dřez, ladným obloukem jsem přidal lžičku a zhluboka se nadechl.

Zítra budeme mět čtvrtý smoothie z toho zasranýho melounu. Při zpracování předchozích tří čtvrtek se mi vždy povedlo nepozorovaně vylít tu sladkou vodu na podlahu kuchyně. Přišel jsem na to vždycky až druhej den, když se mi k onomu politýmu místu přilepila bačkůrka. To se ale dnes nestane. Not today, Satan, not today! Ono prkýnko máme z IKEA, je ohebný, aby se z něho hezky sypaly nakrájený kusy zeleniny, ovoce a rukou do hrnce. Čapl jsem prkýnko za delší strany a stejně rychle, jako náš pan prezident mládne, jsem postupoval blíž a blíž metr vzdálenému dřezu. Pomaličku, pomaličku. Ta pochcaná šťáva se ale na ploše prkýnka pohyboval hrozně rychle. Tu k tomuto okraji, tu sem! "Kurvadrát", zhodnotil jsem průběh manévru a vyrovnával jsem plochu. Na pikosekundu jsem zkontroloval, zda se přenášeným předmětem neblížím odkapávači, kterej mě mohl vychýlit někam ke sporáku. Rychle vracím zrak a hledám, k jakýmu okraji se blíží lepkavá srajda. Ani k jednomu!

Protože se mi ta kunda zpocená zatím stejně rychle, jako náš pan prezident stárne, vylila na zem a já to, por lásku boží, rozetřel bačkůrkou! Zakňučel jsem všechny nadávky, který znám, jebl jsem s tím gumovým prknem do dřezu, vzal hadr, utřel to dopuštění a šel se sem z toho vypsat, než mi praskne cévka a ksichtem rozstřelim klávesnicu tak, že tu po mě na stole zbyde jen smutná písmenková polívka.

Uff. Už je to lepší.

Jdu si číst, jak umírá Superman a u toho ležet jak zasraná líní hnida.

Superzelený zdi, rozečteno, smutný kupóny, chrchly a láska

Před chvílí jsem od kuchyňskýho stolu poslal noviny do tiskárny. Zhluboka jsem vydechl, došel do ledničky pro pivo a z křesla se zahleděl na do tmy obýváku. Ještě jdou furt vidět zdi, ale to se příští týden změní. Vymalujeme tady jak Neckář Heleně hladomornu. Dokonce jsme si na to vzali dovolenou, během níž přijdeme na to, kolik stěn nakonec znásilníme tmavě zelenou barvu. Doufám, že budou tři, bude to tady krásně tmavý, klidný a superzelený.

Včera jsem konečně dokončil jednu ze svých rozečtených knih. V kurzu Tajemství příběhů, jsem si musel znova přečíst nějakou knihu, u které dobře znám konec. Nechtěl jsem znova číst Kmotra a další oblíbený bichle si rozpujčovali lidi, na který co nevidět uhodim jak Darth Vader z planety Vulcaan, aby je kurva rychle dovalili zpátky. Tak jsem otevřel a potřeti dočetl svou asi nejvíc oblíbenou knihu: Návrat temnýho rytíře. Ač jsem ji přelouskal nedávno (myslim, že na podzim), bylo to zas strašně super. Doufám, že to nikdo (znova) nezfilmuje. Alespoň ne dřív, než se do ní zas zažeru jak jak Savo do tepláků na lítačku. No a další knihy co mám rozečtený? Encyklopedie akčního filmu (jsem dostal na Vánoce od Jindry, strop), Jak na sítě (to ode mě dostala na narozeniny Paní Situace, ale ta má teď spíš tvořivý období než čtivý, šťastlica jedna) a Cesta od McCarthyho.

Ta mě uplně kurva chytla moc. Nezjišťoval jsem si, o čem je. Ale krucinál. Poprvé jsem zažil, že jsem hlavním (kladným) postavám nepřál, aby se jim stalo něco dobrýho, protože mi je jasný, že se to pak pro ně strašně posere a já budu smutnej jak novej výběr slevovejch kuponů v Mekovi. Cesta je syrová, hutná a psaná (hlavně teda dialogy) takovým jazykem, ze kterýho jde poznat, že postavy ho moc nepoužívaj. Jako když si lidi odvyknou mluvit. Musim si znova přečíst No country for old men a zkusit i Krvavej poledník. A nebudu si zjišťovat na googlu, o čem to je.

Nemám rád zjišťování na googlu, abych řekl pravdu. Vím, že je to dokonalá výsada naší generace: vědomosti tady a teď. Avšak strašně mě sere přicházet na věci sám, anonymně. Takhle si nový vědomosti nejsem schopnej zapamatovat. Nemám si je s kým spojit. Hele, mě třeba fakt zajímá, kde se doprdele berou hleny? Ten slizkej bordel obsahující paletu barev od ředěný holanský omáčky až po Flubbera, kterej vykašláváme, když se nachladíme. Samozřejmě bych teď mohl teď psaní přerušit, kliknout navrch na lištu a přeptat se, odkud jsou a proč. Ale víte vy co? Já si radši počkám na nějakýho doktora, medika, světaznalýho člověka, kterej mi to vysvětlí a já si to budu pamatovat nafurt a ten člověk, pro mě vždycky bude spojenej s hlenama. Dobrovolník?

Kája se teď vrátila z koupelny a zase jsme říkali pitomosti a zasmáli se. Dívám se na ni jen tak, když si maluje, když pracuje, když si prohlíží pičoviny na Instagramu. Poslouchám ji, když si zpívá otřesný ušní červy, když nadává u práce jak stará bordelmamá, když si sama pro sebe říká, co zrovna dělá. A u všeho ji strašně miluju. Jak Neckář Helenu v hladomorně.

Frustrace, X-wing, Psací zmar, Jahodová přesnídávka, Blití

Nevím, v kolik hodin jsem se v pondělí 11. května 2020 probudil, ale určitě už bylo po deváté. Vzhůru byla dokonce už Paní Situace, která mi popřála dobrý ráno a poslala mi vzduchem pusinku (logicky jsem ještě neměl vyčištěný zuby, takže by mi neúnosně táhlo z držky) a odporoučela se ulevit svému měchýři. Já se protáhl a odkopal peřinu jak Hwoarang v Tekkenu a energicky vyskočil na podlahu. Vystřelil jsem do obýváku k počítači mojí milé.... typičo mě to strašně nebaví psát tohle.

Proč je to tak těžký? Člověk (jakože já) mocinky moc chce psát, ale cokoli začnu, ukrutně mě to nebaví. Skončí to jako posranej koncept, kterej nikdy nedopíšu, kterej vlastně už ani nikdy neotevřu, kterej tady bude smrdět jak žlutá popelnica na plasty. A já jen přijdu o hodinu času, jenž jsem mohl trávit něčím užitečným pro sebe (mohl bych cvičit!), nebo pro mou milou (mohl bych umýt nádobí, vanu, nebo hajzl). Teď se cítím ohromně frustrovanej.

Závidím Paní Situace, že má svůj lettering. Panebože, jak ta je šikovná! Jak jí to jde, jakou má radost, jak jde vidět, že něco dokázala. Po mně tady není nic, teda vlastně máme na knihovně tři origami zvířátka, který jsem složil podle youtube návodu. Je to kočka s downem, jezevčík s obrnou a morbidně obézní prase. Když nad tím tak přemýšlím, měl jsem celkem radost, když se mi ten papír povedl pozohýbat do kýženýho tvaru. Zbytky oné radosti ale pohřbil dnešní pokus o složení origami stíhačky X-wing. Nedokázal jsem se dostat přes druhou minutu videonávodu. Kdybych to byl já, kdo stavěl stíhačky pro Rebely, neměly by Star Wars 9 dílů, ale skončily by hezky pěkně ještě před útokem na Hvězdu smrti v Nový naději. Stíhačky by samy vzplanuly v hangáru a Luke a ostatní piloti by na Impérium mohli zaútočit leda šutrama, klackama a umělýma šulinama nebo čím se bojuje in a galaxy far far away.

Vůbec to dneska byl takovej posranej den. Jediný, co jsem dokázal, bylo ustlat postel a umístit na nástěnku dole v baráku u dveří prosbu, zda by někdo nevěděl něco bližšího o domovních zvoncích. Náš nefunguje, přivolanej elektrikář povídal, že na to potřebuje nějaký kódy od domovníka a my domovníka údajně nemáme údajně. Pak jsem dneska chvilku hrál Witchera, což mě vlastně ani nebavilo. Umýval jsem nádobí a pak jsem ho zase zasral při ohřívání obědu. Následně jsem jel na kole do Alberta pro něco k večeři a na zítra k obědu. Při cestě zpátky jsem trochu zmoknul, což byl dnes asi největší vodvaz.

Nebo vlastně ne! Bylo pondělí, tím pádem byl čas na lekci Základů tvůrčího psaní páně Nekudy. Dnešní lekcí bylo klišé. Jako úkol jsem měl doplňovat souvětí - vymýšlet nějaký neotřelý přirovnání. Jak jsem to měl hotový, Paní Situace si to chtěla přečíst. Dal jsem jí notebook a šel se schovat do kuchyně, kde jsem předstíral činnost, ale strašně potichu, aby mi neuniklo, až se nějakému mému neotřelému nápadu zasměje. Neuniklo, neboť se smích nekonal. Kruci. A to jsem si fakt myslel, že je to zábavný, ale asi jsem to akorát srovnával s lekcema předtím. Tam jsem ta cvičení plnil celkem vážně, ale to já asi prostě neumím. A jak mi došlo dnes, neumím být ani zábavný. Ale panečku, kdybyste náhodou hledali někoho, kde se umí topově litovat, napište mi do komentářů.

Dnes jsem začal číst knížku, kterou mi dala Paní Situace na Vánoce. Jmenuje se se Ukaž, co děláš! Kdybych to udělal doslova, zbourám internet videama o tom, jak sedím v křesle a žeru jahodovou přesnídávku a snažim se dosáhnout na iPad, abych přeskočil intro u hrajících Friends, ale zavazí mi můj báchor.

Asi by nejdřív chtělo něco doopravdy dělat, než se tím budu chlubit jak batole s hovnem v nočníku. 

Protože jinak by to mohlo skončit tak, že tady budu nesouvisle blít tohle. Ale já to stejně zveřejním, protože nepotřebuju žádnej posranej koncept. Potřebuju se naučit psát. 

Lepší uhořet, než se stěhovat

Fráze "Lepší vyhořet, než se stěhovat" je otřepanější než čůro po močení. Já jsem ale přesvědčenej, že je tam špatná předpona. Ono úsloví by mělo znít "Lepší uhořet, než se stěhovat". Proč?

• Protože když člověk uhoří, je tak nějak automaticky omluven z jednoho z nejhorších typů sociální interakce: prohlídky bytu s makléřem.
• Protože když člověk uhoří, zbude po něm akorát tak popel a jako hromádka popela se aspoň vleze buď do urny nebo do garsonky za 11 500 + energie na kraji Olomouce.
• Protože když člověk uhoří, nemusí platit hromady bankovek ještě než vůbec bude moct zaplatit nájem.

S Paní situace jsme se v listopadu dozvěděli, že hospoda, nad kterou se snažíme žít, nebude končit za měsíc, jak nám bylo slíbeno. A protože další rok bychom už tady nevydrželi, jali jsme se hledat nové bydlení. I přesto, jaký jsme měli štěstí, si připadám po hledání bydlení o dost starší, vysílenější a chudší. Zejména ta ztráta peněz mě bolí jako zaražený prdy.

Nejenže nájmy jsou ještě vyšší, než jsme se stěhovali před deseti měsícama, teď se nám dokonce tady v Olomouci rozšířil takový malý nešvar. Tehdá se čas od času objevil inzerát, ve kterým majitel bytu požadoval vratnou kauci ve výši dvou nájmů. "To si dělaj kozy?" ptala se na přelomu zimy a jara 2019 moje milá. Na konci toho samýho roku byly už kozy podle všeho udělaný, protože "kauce o velikosti dvou nájmů" je novej standard a dokonce se už objevuje nabídka, kde se bytobaron nestydí říct si o jistotu tří nájmů. "To si dělá prdel?!" ptá se Paní situace.

Realitní makléři tyhle bizarnosti obhajujou tím, že "pan majitel po předchozí špatné zkušenosti s nájemníky přistoupil k takovému opatření". Doprdele, co mu na tom bytě dělali? Ukřižovali tam ovci? Hráli šipky s bazukou?

Já rozumím, že když má někdo doma satanskou kočku, ta může majiteli podrápat drahou linku nebo designovej příborník, ale já tady dořiti nemluvím o nějakým nákladně vybaveným mezonetu v novostavbě s terasou ohromnou jako Andrejův střet zájmů. Dvě kauce teď už chcou i nazdárci s panelákovou 2+1 v přízemí, s papundeklovým jádrem, "zánovní kuchyňskou linkou" (která zažila čtyři prezidenty a vypadá jako ten poslední) s možností využít sklep ("ale drahý kola bych tam radši nedávala" krčí rameny makléřka). Ta samá makléřka je ještě schopná k vysoký kauci prohlásit, že však o co de? Vždyť ty peníze pak dostanem zpátky, až se ocaď budeme stěhovat! No ale krucinál to řekněte na pokladně v IKEA, že BEDDINGE, KALLAX a STRANDMON zaplatíte penízkama, kterýma ve svým trezoru na kopci nad Kačerovem plave majitel bytu.


Prohlídka s makléřem je pro mě vůbec strašně tricky situace. Nevím kolik bytů jste při hledání bydlení prošmejdili vy (my moc ne, měli jsme štěstí), ale za mě můžu na holý pupiky přiznat, že kdyby se po mně chtělo, abych se po prohlídce rozhodl, zda to beru, beru to skoro vždycky. Asi jsem kretén, ale mně se to líbí skoro všude. Nový místo, nový možnosti, jak to tam poskládat, zábava, co? prohlídka je u konce, já se usmívám, chválím, jsem u vytržení, chtěl bych tam bydlet. No a jen vylezeme ze dveří domu, Paní situace se ke mně otočí s otázkou: "To si děláš piču?!"

Musela mi připomenout, že sice hledáme nový bydlení, ale nemusíme se stěhovat za každou cenu kamkoli, kde nemaj proutěnej hajzl v kuchyni. Do té doby bych byl ochotnej se nastěhovat do bytu v pátým patře bez výtahu a bez ledničky, do dva-plus-jedničky s nejhlasitěji kňučícíma parketama na západ od Moskvy nebo do předposledního baráku ve městě, kde to smrdělo jak v Ponorce.

Jak jsem ale psal výše, měli jsme štěstí. V záplavě triliardy nabízených garsonek se našel jeden velkej pěknej byt, kde je nájem vysokej právě asi jako v garsonce (což je furt dost, to zase jo). Ještě musíme (finančně) vykrvácet u podepisování nájemní smlouvy a pak konečně můžeme... uhořet. Zapomněl jsem ještě na jeden důvod! Takže znova: Proč by ono úsloví mělo znít "Lepší uhořet, než se stěhovat"?

• Protože když člověk uhoří, je tak nějak automaticky omluven z jednoho z nejhorších typů sociální interakce: prohlídky bytu s makléřem.
• Protože když člověk uhoří, zbude po něm akorát tak popel a jako hromádka popela se aspoň vleze buď do urny nebo do garsonky za 11 500 + energie na kraji Olomouce.
• Protože když člověk uhoří, nemusí platit hromady bankovek ještě než vůbec bude moct zaplatit nájem.
• Protože když člověk uhoří, nechce se po něm, aby po schodech vynášel všechny ty krámy včetně BEDDINGE, KALLAX a STRANDMON.

Samovznícení zdar!
Pán situace